Pořídili jsme si dobromyslné, chytré a učenlivé ( alespoň tak tvrdili odborníci) plemeno- Bernský salašnický pes. I další radě chovatelů jsme podlehli, že l fena je lépe ovladatelná a neagresivní. A tak jsme koupili fenku, krásnou, roztomilou, vděčnou a přítulnou. Dostala jméno Beruška. Pocházela z chovu od Chocně, matka byla sice poněkud divočejší, ale údajně to bylo proto, že se bála o štěňata. Tu vlastnost po ní Beruška nezdědila, do agresivity má hodně daleko, opak je pravdou. Za pohlazení by dovolila zloději odnést i pána. Třeba je to jen naše pomluva, zatím se skutečně chová přátelsky ke všem návštěvám, ovšem za naší přítomnosti. Jak by to vypadalo o samotě neodhadneme, ale štěkáním upozorní i na pohyb docela daleko od ní. Je to náš miláček – mazlíček.
Druhým kamarádem byl vybrán pes, kříženec Labradora a jeho matka byla patrně kříženka Rotvajlera a Německého ovčáka. matku Týnku si vzali z útulku mladí manželé a nechali ji pokrýt právě černým Labradorem. A tak vznikl náš obdivovaný, chytrý a neposedný, ale moc učenlivý pes Ferda. Už jsme s ním prožili mnoho veselých zážitků, ale i trampot. Právě teď v jarní době si připomínáme naše trápení při zakládání zahradního jezírka.
S mužem jsme oba v důchodu a tak se dostává čas na různé vylepšování zahrady. Rozhodli jsme se, že z příhodného místa vytvoříme zahradní jezírko s lekníny, rákosím a kosatci kolem. Místo bylo v blízkosti okapového svodu, tudíž v době dešťů byla k dispozici i voda a nebylo tedy nutno instalovat čerpadlo. Do zhotoveného jezírka jsme zasadili lekníny, dokonce už i s poupaty a čekali na krásně rozkvetlou vodní plochu.
Několik dnů po ukončení naší snahy měl Ferdíček něco moc zajímavého na hraní. Ráno pobíhal po dvoře, černou rozcupanou věc nadhazoval a útočil na ní. Po bližším ohledání jsme zjistili, že ona věc je zbytek leknínu – jeho kořen. Jak zlikvidoval listy a poupata dodnes nevíme. Nezlobíme se na něho, asi nemá rád plovoucí květiny a my to všichni respektujeme.
